Ztuhlost loketního kloubu
Ztuhlost kloubů je
častou komplikací po úrazech lokte. Loket považujeme za ztuhlý,
když do plného natažení (extenze) chybí více než 30 stupňů a
do plného ohnutí (flexe) více než 25 stupňů. Jinými slovy,
když má pacient méně než 90 stupňů rozsahu pohybu, který je
nezbytný pro většinu každodenních činností. Pouze při flexi
asi 120 stupňů dosáhne pacient pohodlně do úst a pouze při
extenzi asi 30 stupňů nemá pacient problémy s hygienou, nošením
břemen a prací nad hlavou.
Loketní kloub je velmi náchylný
k poúrazové ztuhlosti. Předurčuje ho k tomu tvar, přemostění
spíše svalovými vlákny než šlachami, predispozice k tříštivým
zlomeninám a jedinečná reakce předního kloubního pouzdra na
poranění (v podobě ztluštění).
Ztuhlost loketního kloubu
se může objevit nejen po složitých zlomeninách, ale i po
relativně triviálních úrazech. Proto více než v jiných
lokalizacích dbáme na základní pravidla operačního ošetření
zlomeného lokte - šetrnou operační techniku, přesnou nápravu,
stabilní ošetření a především včasnou rehabilitaci. Máme tím
na mysli "pravidlo sedmi dnů", tedy nikdy neznehybňujeme po
operaci loketní kloub déle než týden.
Příčiny ztuhlosti
kloubů lze rozdělit na vnější a vnitřní. Mezi zevní patří
zejména ztuhlost kloubního pouzdra a postranních vazů. Mezi
vnitřní příčiny patří ztráta kloubní chrupavky, špatně
zhojené zlomeniny nebo uvolněná tělíska. Většinou se však
setkáváme s kombinací vnějších a vnitřních příčin.
Podobně
jako např. ztuhlost kolenního kloubu, i tuhost loketního kloubu
vykazuje jasnou stopu francouzské ortopedické školy. Již v roce
1976 popsali bratři Judetové svou originální techniku operačního
uvolnění (artrolýzy) loketního kloubu. Podle našich
zkušeností, čím závažnější je poranění lokte, tím větší
ztuhlost se může rozvinout. Rozsah pohybu však může být omezen
i po "banálním" pohmoždění lokte. Po prostém vykloubení
(luxaci) lokte jsou příčiny následného omezení pohybu většinou
vnější (ztuhlost kloubního pouzdra, postranních vazů nebo
svalu). Nejtěžší případy ztuhlosti nastávají po dislokovaných
zlomeninách, kdy nacházíme většinou vnější i vnitřní
příčiny omezení pohybu.
Podle našich zkušeností platí,
že čím výraznější je ztuhlost, tím obtížnější je
artrolýza kloubu. Nejmenší tuhost a nejlepší výsledky po
artrolýze bývají po jednoduchých zlomeninách. Nejtěžší stavy
a nejobtížnější artrolýza pozorujeme po tříštivých
dislokačních zlomeninách lokte.
Kloubní pouzdro loketního
kloubu je tak pevné a tuhne tak rychle, že ani při velmi
intenzivní fyzioterapii nelze již po pár týdnech od úrazu
očekávat zlepšení pohybu. Omezení pohybu přináší pacientovi
výrazný handicap aktivit a činností běžného života,
sebeobsluhy či sportovních aktivit a tím i snížení kvality
života a někdy i ztrátu samostatnosti.
S těmito problémy přicházejí pacienti s žádostí o řešení stavu, které je
výhradně chirurgické.
Existuje celá řada chirurgických
přístupů k artrolýze loketního kloubu:
- artroskopická technika - v případě lehkého deficitu do natažení
- operace je prováděna optikou pouze z několika bodových přístupů.
- boční (vnitřní) chirurgický přístup ke kloubu - v případě střední ztuhlosti
- tímto přístupem je dosaženo na hlavní příčinu omezení pohybu.
- uzavřená distrakční artrolýza na zevním aparátu (fixátoru) - pokud je kůže poškozená
- extenzivní zadní chirurgický přístup k loketnímu kloubu - u těžké ztuhlosti loketního kloubu (používán již řadu let)
Všechny tyto metody jsou složité, představují pro chirurga velkou výzvu a úspěšně je provádí jen velmi málo vysoce specializovaných odborníků.
Těmito operacemi se zabývám více než čtvrt století a operoval jsem mnoho pacientů, kteří se následně vrátili ke své původní činnosti.
Výsledky své práce jsem publikoval v odborných časopisech, prezentoval je na světových konferencích a popisoval ve svých odborných knihách.