Nestabilita lokte

Nestabilita lokte

Vykloubení (luxace) lokte je poměrně častým poraněním. Nejprve se přetrhne vnější postranní vaz. Pokud není působící síla vyčerpána, jsou přerušeny přední a zadní stabilizační struktury. Pokud násilí pokračuje dále, přetrhne se i nejdůležitější stabilizační struktura, vnitřní postranní vaz. Pokud se postranní (kolaterální) vazy po původním poranění nezhojí, zbývající stabilizátory nezajistí dostatečnou stabilitu lokte a nestabilita se stává chronickou. Zvláštní kategorií chronické nestability je tzv. vrhačský loket, tedy postižení vnitřního postranního vazu u nadhazovačů, vrhačů a hráčů s činností nad hlavou (házená, tenis, hod oštěpem apod.). Toto onemocnění je dnes nejlépe popsáno u baseballových nadhazovačů. Při hodu je silně namáhán loket a vnitřní postranní vaz je vystaven nadměrnému tahovému namáhání. Takové opakované zatěžování může vést k natržení vazů a postupné vnitřní nestabilitě lokte, která se projevuje bolestí při hodu, ztrátou rychlosti švihu a přesnosti hodu a ztrátou síly. Ztráta stability lokte může vést k řadě dalších stavů, jako jsou opotřebení kloubní chrupavky a vznik artrózy nebo tvorba kostních tělísek v kloubu. Častěji se setkáváme po úrazech s chronickou nedostatečností zevního postranního vazu, protože vnitřní postranní vaz se lépe hojí a i v konečné fázi luxace dochází k jeho poranění jen velkou silou. Následná nestabilita lokte působí pacientům významné problémy. Stesky pacientů bývají různé, od bolesti přes přeskokování a blokády až po pocity "vypadnutí" kloubu. Nejčastěji je nestabilita pociťována při vstávání ze židle pomocí horních končetin. V extrémních případech může dojít k bolestivým recidivujícím částečným luxacím. Stupeň chronické nestability je přímo úměrný závažnosti počátečního poranění vazů nebo intenzitě zátěže nad hlavou. Pacienti s chronickou nestabilitou lokte k nám zpravidla přicházejí s jasným přáním vyřešit své nepříjemné problémy nebo se vrátit ke sportu a většinou navrhovanou operaci neodmítají. Bylo popsáno několik způsobů, jak nahradit postranní vazy. Již v roce 1966 Osborne a Cotterill publikovali vlastní techniku posílení stabilizačních struktur zevního postranního vazu. Jobe byl první, kdo v roce 1986 použil šlachu ve tvaru "8" pro rekonstrukci mediálního postranního vazu. Tato a podobné techniky však mají řadu nevýhod. V současné době se u nestabilit lokte prosazují anatomické techniky pro rekonstrukci postranních vazů. K rekonstrukci postranních vazů se bohužel stále častěji používají také syntetická vlákna. Jejich jedinou výhodou je možnost okamžitého zatížení. Žádný cizí materiál však nevydrží trvalé namáhání v lidském těle a časem praská. Často se setkáváme s přetržením těchto syntetických vláken a s nutností druhé, někdy i třetí operace. Jakákoli jiná operace je však technicky náročnější a její výsledek méně předvídatelný. Operuji nestabilitu lokte od roku 2000. Používám výhradně anatomické techniky při rekonstrukci postranních vazů a používám pouze šlachové štěpy, nikoliv syntetická vlákna. Šlachové štěpy se zátěží v těle postupně přestavují a plně přebírají funkci původních postranních vazů. Tyto techniky mají velmi dobré výsledky. Operace jsou však technicky náročné a provádí se pouze na velmi málo pracovištích. Operoval jsem již desítky pacientů a nezaznamenal jsem žádné výrazné komplikace. Po třech měsících se pacienti vracejí do práce, do původního zaměstnání nebo postupně ke sportovní aktivitě. Subjektivně je většina pacientů s výsledkem velmi spokojena. U žádného z pacientů po operaci nedošlo k nové luxaci. Rozvoj chronické nestability lokte po neuspokojivě léčených luxacích není ojedinělý. I u sportovců bývají často postiženy postranní vazy lokte. Anatomická rekonstrukce postranních vazů na loketním kloubu má logické opodstatnění, stejně jako v jiných anatomických oblastech (koleno, kotník). Funkční výsledky anatomických rekonstrukcí šlachovými štěpy jsou dobré a pacienti jsou po operacích spokojeni.